Městské divadlo Zlín

1. března 2013

"V antice bylo divadlo záležitostí sváteční. Ba dokonce náboženskou. Jen několikrát za rok se každodenní život v obci zastavil a takřka všichni se odebrali do amfiteátru. A pak se život vrátil ke své každodennosti. Dnes divadlo plní roli svátečního i každodenního zároveň."

Na tyto řádky z úvodníku dramaturga Vladimíra Fekara v posledním čísle magazínu Tady a teď jsem si vzpomněla dnes při ranní cestě do práce. Nebyla ničím výjimečná - jela jsem tím stejným spojem co každé jiné ráno, dokonce jsem seděla i na stejném místě, které bývá prázdné a mnohdy jako by vyhraněné i už jen přímo pro mě. A možná bych měla přestat snít o své vlastní výjimečnosti, která mi přiřkla ono místo, a prostě si jen přiznat, že je to místo v protisměru, na kterém chce málokdo sedět.

Ale právě díky tomu protisměru jsem viděla - ve chvíli, kdy jsme stáli na semaforu na červenou - lidi vycházející z kostela po ranní modlitbě. Pravda, povětšinou postarší paní. Zaujala mě jedna v kloboučku a s květinou připnutou na kabátě. Radostně vzala pod paží svoji kolegyni a já si představila, jak ji v tu chvíli láká do nejbližší cukrárny na ranní kávu a koláček. Stereotypní představa, já vím. Někam ji však jistě brala. Obě dámy přidaly do kroku. Trolejbus se rozjel, dojel na zastávku, kde vystupuji a vyplivl mě ze dveří. Stojíc na zastávce, koukala jsem na ty dvě budovy - tak architektonicky jiné, tak vzdálené jedna druhé svým vnějším vzhledem a přesto si tak podobné. Kostel a divadlo. Už jen proto, že jedna byla porodní kolébkou té druhé - neb nebýt středověkého církevního divadla, liturgie, obřadů a rituály, pravděpodobně bychom dnes neseděli v černých kukátkových komorách rozdělených na hlediště a jeviště.

Již ono prostorové rozdělení si je vzájemně velmi podobné. Dřevěné lavice jsme vyměnili za polstrovaná křesla, přičemž úloha nás diváků zůstala stejná - sledovat výjev odehrávající se u oltáře, nebo na jevišti. Snad jen úloha diváků v tom klasickém divadle zůstala o něco více pasivní, než je tomu u modliteb. Stali jsme se pouhými přijímači, ovšem ne bez vlastního podílu na výsledném divadelním tvaru. Vždyť již dávní divadelně-vědní historikové a teoretikové publiku přisuzovali rozhodující podíl na představení. Je jen na nás, jaké poselství si ze hry odneseme - která myšlenka, pocit, obraz v nás zanechají podobnou stopu, jako ona liturgická slova. Jsou slova, části vět, které se divákovi vracejí stále dokola v mysli, i když už je dávno doma, v realitě běžného života. Divadelní fikce je však mocná a svými rituálními kouzly náš může očarovat na dlouhou dobu.

Kromě toho jsem si uvědomila, že i samotná návštěva kostela či divadla má dodnes podobné rituály a zvyklosti, pro které je možná někteří dosud dodržují. Do obou míst se lidé chtějí hezky obléct, vytáhnout sváteční šaty, možná s touhou se v nich ukázat, možná z obřadnosti, které vůči dané situaci pociťují a možná jen ze zvyku, že zrovna tyto šaty k této události patří. Ženy si načešou vlasy, nalíčí se, připnou sponu do vlasů. Na ně nasadí klobouček hodný britských aristokratek. Lehce se stříknou parfémem, vezmou malou kabelku, kde je jen dostatek peněz na onu kávu a koláček, nebo víno o přestávce, a jdou. Ať již kvůli rituálu, ať již kvůli náboženské či estetické funkci obou událostí, nebo jen proto, aby potkaly svou dobrou známou a pověděly si poslední novinky. Z tradice, z přesvědčení, z radosti, pro radost.

4. ledna 2013

...nikoliv v předhánění, kdo si letos dal méně splnitelné předsevzetí, nebo v tom, kdo má méně chuti se po vánočních svátcích vrátit zpátky do práce. Ale turnaj v ping-pongu. Ano, mám na mysli skutečně tu hru, kterou mnozí považují pouze za rekreační odpočinkový sport (přičemž ve skutečnosti se u něj člověk zapotí jako v sauně a vyplivne plíce jako po běhu maratonu), která se ale za určitých okolností může změnit téměř v krvavou bitvu na život a na smrt - stačí k tomu pouze několik vítězství chtivých herců, techniků, rekvizitářů a ředitele.

A přitom to vše začíná tak poklidně. Třetího ledna, kdy člověk ráno ještě vaří žlučníkový čaj, aby zachránil poslední možné zbytky trávicího traktu zničeného kvantem slaného a sladkého jídla a v neposlední řadě také alkoholem. Tím se ostatně turnaj začne, protože jedno z pomyslných klání probíhá i na poli kvasu: posuzuje se, kdo vypálil nejlepší pálenku. Samozřejmě lze toto gesto vnímat také jako snahu zneškodnit nepřítele ještě před samotným začátkem, ovšem v kraji slivovice to není tak snadný úkol. Malá štamperle naopak všechny přítomné nabudila a sedmý ročník tradičního novoročního turnaje na zkušebně dvojce mohl začít.

Účastnila jsem se turnaje již potřetí a potřetí jsem zůstala v naprosté ženské menšině. Odhodlání postavit se mužské většině našla pouze jedna kolegyně. Organizátor Milan Houžva upustil od myšlenky, že by turnaj genderově rozdělil - neb v tu chvíli bychom si s kolegyní mohly zahrát finále a jít domů. Nechci zpochybňovat pravděpodobnost losu, kterým jsou hráči vybíráni do jednotlivých skupin, ale šance, že i letos budeme ve stejné skupině, přičemž celkový počet hráčů je 16, byla velmi malá. Nicméně, stalo se. A tak jsme si v poklidu, bez frenetického povzbuzování, které provázelo některé mužské duely, zahrály spolu. Jistě, ze skupiny nepoustoupila žádná z nás, ale o to mi až tolik nešlo - byla jsem vděčná za možnosti si zahrát a ne nutně vyhrát.

Žel jiní páni tvorstva to brali jinak - a ač mé chápání těchto hranic nikdy nedosáhne, natož aby je překročilo - a některé zápasy probíhaly téměř na život a na smrt. Nebo spíše na čest a ego. Pro příští turnaje bych navrhovala zvážit zavedení tzv. jestřábího oka, jako je tomu na tenise, protože některá šmírnutí hrany skutečně nebyla ex post dokazatelná. Neb i ten sport probíhá jen tady a teď, v divadelní efemérnosti, která nejde vrátit. Škoda některých šovinistických poznámek, které nejen kazily mou radost ze hry, ale mrzely i lidsky. Soutěživost a touhu po vítězství chápu, zvláště pakliže je daný jedinec sportovně zdatný, a snad o to méně pak chápu touhu si dokazovat vlastní důležitost shazováním druhých. Naštěstí se našli i tací, kteří přišli hrdě prohrát a naopak se hlasitě chlubili svými prohrami :). A jak zazněla jedna z glos na adresu nejmenovaného herce: Někteří hrají ping-pong, jiní hrají divadlo.

Beru tato každoroční setkání nejen jako možnost se z kraje roku sejít, popřát si do něj vše nejlepší, zasportovat si po dnech strávených na gauči, ale vždy také jako trénink na ten další rok. Zůstává tak jistota, že tradice zůstane zachována a já příští rok porazím třeba zase jedno z těch egem zaštítěných hráčů. A i kdyby ne, je krásné k tomu celý rok směřovat.

11. listopadu 2012

Už týden dopředu jsem sledovala předpověď počasí. Ne že bych jí přikládala tak velký význam, neb se každé léto rozčiluji, že zatímco si pražští meteorologové stěžují na chladné letní počasí, ve zlínské kotlině se většinou dusíme ve vlastní šťávě. Tentokráte jsem si však nepřipustila pochyby, že by nastalo jiné počasí, než avizovaný mráček se sluncem a bez deště. V pátek se divadelními maily šířila informace o orkánu, který se blíží na zlínský kraj. Nakonec nebylo třeba čekat na dobrý vítr, ten ideální totiž foukal už od rána. Ve volné parafrázi současné německé prózy Daniela Glattauera - Dobrý proti severáku - Dobrý, po severáku.

Už několik posledních let se pravidelně těším na pouštění draků. Každoročně také zapomínám na to, že se mi vlastně loni nepodařilo dostat draka nejen do nebes, ale vůbec nad zem. Díky tomu tak každý podzim činím nový a nový pokus vrátit se do dětských let a bezstarostně běžet po louce. Pravda, člověk už neběhá s takovou lehkostí, bojí se škobrtnutí na krtincích a povalujících se klaccích, a ani ta kondička už zdaleka není to, co to kdysi dřív bývalo. Ale za těch pár melancholických vzpomínek a promrznutých chvil to stojí za to neustále pokoušet.

Základním předpokladem pro pouštění draka je mít draka. Zručností jsem neoplývala ani v dětských letech, ve kterých byl souboj s papírem, dřevěnými tyčkami a lepidlem ještě zábavou a nikoliv stvrzením vlastní nešikovnosti. A tak jsem v pátek po práci zamířila do nejbližšího papírnictví a bezděčně a bez rozmyslu jsem na paní prodavačku vyhrkla prosbu: "Prodáváte papírové draky?" Paní se shovívavě pousmála a řekl: "Papírové určitě ne, ale tady si můžete vybrat," a předestřela mi několik typů draků. Zaujal mě barevný drak s dvěma nylonovými provázky na ovládání - jak se v praxi ukázalo, co se jevilo být romantickou představou o řízení draka dvěma nitkami, bylo ve skutečnosti nesestavitelným hororem konstrukčně překomplikovaného draka.

Nicméně mou radost z pouštění draka mi nemohla vzít žádná komplikace. Na Jižní Svahy jsem dorazila krátce po druhé hodině a tou dobou se už ve vzduchu vznášela téměř desítka draků. Krásný pohled na rozmanité draky všemožných barev, velikostí, s dlouhými ocasy opentlenými stuhami a na radost dětí, kteří s drobnou dopomocí tatínků držely hrdě své draky. Již po mnohokráte v životě jsem se přesvědčila, že číst návody (byť pouze se dvěma nákresy) se nevyplácí a člověk se má spoléhat na zdravý selský rozum. Jsem si jistá, že větu "draka sestavuje dospělá osoba" do návodu vepsal cynik, který se chtěl bavit nad dospěláckou neschopností. Po zhruba půlhodinovém pokusu, kdy se louka plnila větším a větším množstvím drakopouštěčů, jsem se přistihla, že delší čas trávím rozplétáním zapletených šňůrek než vlastním sestavováním. V jednu chvíli jsme kolem rozloženého draka stáli čtyři dospěláci a autor návodu se musel nebetyčně smát naší bezradnosti.

Naštěstí většina přítomných si přinesla již létání schopného draka, a tak se louka hemžila malými dětmi, které v zápalu pouštění nehleděly kolem a občas smetly své dětské kamarády či případně porazily dospěláky. Maminky se starostlivě omlouvaly za zapletení šňůrek, zatímco tatínci povzbuzovali své ratolesti k ještě lepším výkonům. Herci Městského divadla Zlín s ředitelem v čele se ukázali jako zdatní drakiádníci: Radovan Král pomáhal pouštět draka malému Radovánkovi, který je zatím ještě menší než samotný drak, Pepa Koller vysílal draka do nebes z kraje náhorní plošiny a Marta Bačíková zvládala ještě dohlížet na psa pobíhajícího mezi malými dětmi válejícími sudy z kopce (mluvčí, nikoli však tiskovou, jim dělala malá Štěpánka Jurčová).

Nebudu se vymlouvat a nebudu lhát. Můj drak prakticky nevzlétl (děkuji všem za konejšivá slova, že přece jen letí - jak s oblibou říkám, nalhávat si musíme tak, abychom si mohli sami uvěřit). Zato se při svých pokusech mnohokráte zapletl za bambuli malé Amálky Sladkowské nebo případně za všechny knoflíky mého kabátu (má jich celkem osm). Skončil rozložen v mé tašce a jako jediný důkaz po pouštění draka zbyly jen hůlky v mé ruce. Někteří draci doteď plápolají na okolních stromech zachyceni ve větvích, odkud mají krásný výhled na podzimní krajinu skořicově zbarvených stromů a žluto-červeno-hnědého listí...

20. září 2012

Divadelní umění se vyznačuje jistou specifičností – kromě své pomíjivosti je definováno jako to, co divák "vidí a slyší", s čímž přišel už Otakar Zich ve své Estetice dramatického umění. Ano, umění dramatického, tedy vyžadujícího určité drama, konflikt v jednání. I reálný život ovšem umí být dramatický a mnohdy v něm také jen nevěřícně koukáme a máme pocit, že snad špatně slyšíme. Někdy se může stát, že se propojí obě roviny obojího vnímání. Dnes a denně se o tom přesvědčuji ve "svém" třetím patře.

Do své kanceláře chodím vstupem, kudy se jde ke Studiu Z. Ono je v podstatě jedno, jestli u vrátnice zahnu doprava a půjdu druhou stranou – archiv se nachází přesně vprostřed chodby. Silou zvyku vždy mířím přímo, tedy doleva a vycházím u Studia Z. Už ke konci prázdnin jsem mohla hrát hru "Najdi deset rozdílů", kdy například přibyla nová nástěnka, stará změnila svou pozici, postupně na ní přibývaly i fotky a letáčky. Na to jsem si zvykla. Před dvěma dny jsem vystoupila z výtahu a k smrti se vyděsila kulisou k inscenaci Benefice aneb Zachraň si svého Afričana. Tedy ne přímo kulisou, nicméně jakýmsi obřadním oltářem, v jehož středu stojí pokladnička, do které můžete po představení přispět. A přestože jsem již od rána věděla, že zde je tato mohyla umístěna (ano, slovo mohyla mi evokovala palma a totemická dřevená hlava, která stojí na stolečku), pokaždé, když jsem procházela kolem, jsem se lekla (mnohdy i zaklela).

Podstavec na pokladničku k Benefici však zdaleka není jedinou kulisou, se kterou se během dne setkávám. Jednou za čas po chodbě pochoduje fotbalová branka. Tedy, ne sama, ale v rukou kulisáků. To když se chystá, nebo uklízí scéna k inscenaci Škola základ života. Občas některá z kulis pro svou výšku neprojde pod hodinami visícími ze stropu a pootočí (nikoli ručičky), nýbrž celé hodiny. Jindy se ukáže, že dopravní cedule upozorňující na výšku mostu, by se hodila i na chodbě. Ne vždy se totiž kulisáci "vlezou". Prvně slyším nevhodnou nadávku a následně se otřese celá místnost archivu, do jejichž dveří právě narazila železná konstrukce. Někdy si připadám jak v obchodě s oblečením, když kostymérky převážejí stojany s různými kostýmy. A neb můj výhled redukuje plakát z inscenace Jakub a jeho pán pověšený na dveřích, často vidím jen prošláplé kecky.

Vizuální prvky samozřejmě doplňují audio zvuky. Což je téměř zákonité, pakliže na patře sídlí zvukařská kabina a nahrávací studio. Pravda, po těch bicích už se mi stýskat přestalo a písničku Tears in heaven, kterou ve studiu několik týdnů nahrávají, už do konce života nechci slyšet. Kromě provozních zvuků pádů předmětů či dunění dveří nákladového výtahu slýchám například zvuk sprchy z hostinských pokojů na pravé straně chodby. Z protějších dveří tělocvičny je slyšet rytmické dupání a dopadání bosých nohou na podlahu – mladí studenti herecké školy zde mají jednu ze svých pohybových hodin. Z druhého konce chodby je přeslechem slyšet dění na jevišti, kde zkouší herci. Z pracoven dramaturgů se ozývají buďto zvuky zpravodajských pořadů či klezmerová hudba. Někdy tuto zvukovou symfonii doplním vlastní produkcí... často mi tam hrává Stairway to heaven. Proč v nebi plakat, když si za své kroky na schodišti můžeme zpravidla sami?
 

23. srpen 2012

Ne, skutečně jsem se nespletla a nezaměnila data v kalendáři a divadelní prostředí za školní. Skutečně budu psát o divadle. Ve středu 22. srpna byla zahájena 67. sezona Městského divadla Zlín. Tedy zatím pouze pro zaměstnance všemožných sfér, od herců po techniky; ta oficiální, divácká, začne 8. září premiérou inscenace Příběhy obyčejného šílenství. V mnohém však tento den, ve kterém se všichni v danou hodinu sešli v prostorách Studia Z, připomínal první školní den.

Napadlo mě to v úterní podvečer, když jsem si uvědomila, že už zítra začínáme. Přepadl mě pocit dítěte, které se těší na své spolužáky plné dojmů, kteří se budou překřikovat v tom, aby si sdělili své zážitky z prázdnin. Všichni se shodnou, jak rychle to uteklo a že už jsou zase tady – jako by těch sedm týdnů ani nebylo. Dokonce jsem pod sílou vzpomínek na školní léta začala zvažovat, jestli si nemám vzít slavnostní oblečení... v tomto počasí jsem však vzala za vděk první sukní a tričkem, které ležely po ruce.

Slavnostní atmosféra ve středu skutečně proběhla. Nejen díky proslovu pana ředitele, či drobnému přípitku, ale hlavně díky všeobecné družné atmosféře, podáváním rukou, pusám na tvář, úsměvům, halasnému vyprávění či přáním úspěšné sezony znějícím unisono ze všech stran. Po sdělení organizačních informací k chystanému soustředění herců na Vysočině se část přítomných rozprchla po divadle a vytvořila větší či menší hloučky klevetících dospěláků. Jen ty školní lavice a židle byly nahrazeny židlemi a sedačkami.

Já sama jsem o prázdninách příliš dovolené neměla, ovšem bylo by mylné se domnívat, že jsem o to chudší na zážitky. Pravda, mnohé nejsou poměřitelné s poznáváním dálek a rozmanitých cest po světě, leč i tak mohou být něčím ojedinělé a výjimečné. Například když zůstanete téměř jediní v celé této obří budově, ve které přes den běžně pobíhá kolem stovky lidí. V ohlušitelném tichu mnohdy přivítáte s povděkem bubeníky, kteří vám jinak rytmičností svých paliček lezou na nervy, a jste rádi za živou duši na patře.

V horkých dnech utíkáte z podstřešní kanceláře bez klimatizace do suterénu. Jsou to jenom čtyři patra, nicméně rozdíl činí téměř dvacet stupňů Celsia. A tak tam sedíte na židličce, která zůstala zapomenuta uprostřed sáhodlouhé chodby, a sníte o tom, že si celý archiv přestěhujete o čtyři patra níže. I v tento moment jsem vzpomínala na školní léta – tentokráte ta vysokoškolská, neb součástí státní zkoušky z pedagogiky byla i znalost průměrného rozdílu při měření teploty na počátku a na konci schodiště mezi patry. Kolikrát jsem měla nutkání vzít si s sebou teploměr a přeměřit to napříč patry :).

A co mi jistě chybělo, byla ranní přání hezkého dne pana inspicienta, který ráno svolává herce na zkušebny a do sálu. Vždyť kdo by nepamatoval na ony ranní rozhlasové relace za pět osm, než začala školní výuka.

Aby té školské tematiky nebylo málo, chvíli na to, co jsem po zahájení usedla ke svému počítači, mi jeden z dramaturgů poslal citát pro dnešní den – od pedagoga nejvyššího z nejvyšších, J. A. Komenského: "S temnotou není třeba bojovat, stačí přinést světlo a tma sama zmizí bez boje." Jak prostá někdy mohou být řešení.

8. června 2012

...vštěpovali nám pedagogové od útlého dětství. Naučili nás si stoupnout v lavici, když vkročili do třídy – a někteří nás dokonce naučili sborovému halekání (zpravidla téměř voicebandovému) onoho prostého pozdravu "dobrý den". Někteří usilovně bazírovali na pozdravu také na školních chodbách, kde se po pozdravu netoužící žák snažil se stejnou usilovností splynout se zdí, aby ta ústa nemusel otevřít. Když jsem postupně dospěla až k oné opačné roli pozdravu dožadujícího se pedagoga, vždy jsem se bavila neochotou zvednout se z lavice, nechutí žactva zaregistrovat můj příchod a mými favority se postupně stávali ti, jejichž vynalézavost v nepozdravení překračovala kreativitu jejich slohových cvičení.

Zcela opačného fenoménu jsem si všimla v divadle. Zde se zdraví nejen dobrovolně, ale dokonce i nadšeně a mnohokrát za den. První pozdravení nastává hnedle na vrátnici – jedné z centrál kumulace pozdravů. Další stihnete cestou k výtahu, když omluvně zdravíte paní uklízečku, které jste pošlapali právě vytřenou podlahu stejně hulvátsky jako včera (jen si o něco znatelněji uvědomíte, že dnes ráno venku pršelo, protože vaše otisky nechávají hnědou stopáž). Ve třetím patře zopakujete etudky z přízemí, jen u nich zalitujete, že se neumíte nadnášet.

A tato zdravení pokračují v průběhu celého dne. Když máte jedno ze svých horších rán, kdy se mračíte na celý svět, existuje jistota deváté hodiny ranní, kdy se z intercomu divadla ozve: "Přeji dobré ráno všem, na jevišti zkoušíme šílenství, pojďte se připravit" – a v tu chvíli se nemůžete nesmát. Zatoužíte si také vyzkoušet šílenství. Zatímco ve škole člověk rozhlas vnímal jako nezbytné vyplnění pěti minut před osmou, tady se již od osmi těší na devátou, kdy se začne zkoušet, protože ví, že ho pozdraví hlas vždy dobře naladěného inspicienta.

V málokterém povolání máte také tu možnost pozdravit na chodbě Klytaimnéstru, Strýčka Váňu nebo Charlieho Chaplina. Pakliže se v moment setkání soustředíte myšlenkově na naprosto odlišnou věc, může se vám snadno stát, že herce pozdravíte namísto civilním jménem jménem jeho postavy. Množství pozdravených osob/herců/civilů/postav v tu chvíli nabývá diametrální řadou...

Ano, je pravda, že zlínské divadlo patří k těm největším v republice, čímž také vzrůstá počet lidí, které můžete potkat a pozdravit. Ale naprosto bizarně se nejvíce a opakovaně zdravíte s vašim dveřím nejbližšími kolegy. V mém případě pány dramaturgy. Přestože kolem deváté ranní oba nahlédnou do mých pootevřených dveří, aby mohli zvolat své "ahoj" či případně pro jednoho z nich velmi signifikantní "čau", v průběhu dne se zpravidla potkáme ještě dvakrát či třikrát a pokaždé naši debatu započneme "ahoj". Mnohdy se nám to podaří upgradovat do té míry, že si mezitím pošleme ještě dva maily, které oba začínají "ahoj" :).

A podobná záliba v pozdravech platí i při loučení v divadelním klubu večer po inscenaci. Byť všichni víme, že se druhého dne nejpozději v dopoledních hodinách uvidíme, loučíme se mnohdy stejně intenzivně, jako bychom se od sebe vzdalovali minimálně na geografickou šíři celé republiky a časovou výseč několika měsíců. Někdy však někteří z kolegů naruší tato rituální loučení svým důmyslným odchodem po anglicku. S o to větší chutí je člověk ráno na chodbě zdraví...

24. května 2012

Tato otázka mě napadla v průběhu sledování inscenace Europeana v režii Jana Mikuláška na základě komentáře vyřčeného paní sedící v řadě nade mnou: "Co říkal, co říkal?" dožadovala se zopakování věty od své sousedky. Situace v divadle běžná, neboť ne všechny inscenace se podaří nazvučit dokonale, aby slyšeli naprosto všichni diváci (viz chystaná páteční Oresteia, v níž se rozličně nazvučuje jak jeviště, tak hlediště). V sále také existují takzvaná hluchá místa (podobně jako existuje slepý bod v zrcátku auta, kdy v určitém úhlu nevidíte auto jedoucí těsně za vámi). V těchto místech se zvuk tříští a vám tu a tam některá z replik unikne. Pak se také může stát – jako tomu bylo u Gazdovy krve - že hercům není rozumět jednoduše proto, že scéna je posunutá příliš do vnitra jeviště a herci navíc nejsou zvyklí na tak velký sál a nepřizpůsobí tomu svůj mluvený projev.

Jenže ani jeden z výše nastíněných příkladů nebyl důvodem, proč za mnou sedící paní neslyšela. Neslyšela, protože prostě slyšet neměla. Ve scéně hromadného štěbetání nebylo důležité, jaké dílčí sdělení postava říká, ale výsledná unisonita jejich replik. Několikrát postavy také své věty zašumlovali otočeni zády, protože nechtěli být se svou nežádoucí odpovědí slyšeni. Hlavní témata a sdělení hry nechal režisér zaznít velmi čistě a rezonantně – jako například závěrečný monolog a jeho jasné poselství.

Otázka o jednu úroveň výše zní, nakolik byly včerejší inscenační principy čitelné a vypovídající o svém významu, pakliže Mikulášek používal metaforické obrazy, repetici scén, choreografické etudy a protiklady mluveného a hraného slova. Ouředníkova Europeana tematicky navazuje na sdělení, která Mikulášek zprostředkovával již pomocí prozaických předloh Elementárních částí a Gottlandu, který měli festivaloví diváci možnost zhlédnout na loňském ročníku. Na základě těchto tří děl (a dosti možná i jiných, autorkou nezhlédnutých), se pokouší nezakrývat skutečnost nánosem sentimentálního chlácholení a poplácávání po ramenech, jak dobře se máme. Aniž sklouzne na rovinu litování se (potažmo celého národa či dění současnosti), ukazuje s odstupem a nadhledem – tak k tomuto jsme dospěli, toto jsme si zavinili sami a teď je na nás, jak se k daným událostem postaví a převezmeme vlastní podíl zodpovědnosti. Pokud se tak nestane, dějiny se budou neustále opakovat, či onen klasický model spirály jednou dozajista exploduje v tečku.

V široké tematické výseči se nabízí srovnání s inscenací zhlédnutou o den dříve, s Welshovým Ucpaným systémem. Zatímco Ouředníkova Europeana je vystavěna jako jistý druhý obžaloby, či výčtu chyb, za které může být lidské plemeno plísněno (nakolik jen samo sobě dovolí), Welshova hra již tento bod překonala a nezajímá ji, co bylo – hlavní je výchozí bod ztráty jakýchkoli hodnot zaštítěných "institucí" Boha. Máme pocit, že vše, co bylo možné, se už v dějinách odehrálo, aneb že přítomnost je jenom variací minulosti. Zrekapitulejeme-li si však postupně digest, který nám byl včera v Europeaně ukázán, těžko uvěříme, že se některé události skutečně staly. A už vůbec nemyslitelné nám přijde, že by se snad mohlo stát něco horšího. Vždyť přece už jen samotné vědomí některých událostí by pro nás mělo být varováním.

Není ale nakonec naší největší zbraní (a slabinou zároveň) – řečeno se Slavojem Žižkem – právě to, co nevíme, že víme?

23. května 2012

Je mnoho způsobů, jak můžete vůči druhému člověku uplatnit svou mocenskou převahu.
Zejména, jste-li Bůh jako Ivan Trojan v inscenaci Dejvického divadla Ucpanej systém. Sám si sice nelže do kapsy (svého fekálního pyžama) a s kartami vyloženými na stůl si dokáže přiznat, že on sám je stejně líným nízkým a ubohým tvorem jako člověk. Jenže sám sebe potrestat nemůže, a tak si vybere svůj lidský předobraz na zemi a na něj uplatní svou moc. A to všechno i přes to, že o něm Nietzsche kdysi napsal, že mrtev.

Promění lidského tvora v mouchu. Nikoliv v Mouchu, přítele Petra z Příběhů obyčejného šílenství, i když jeho úchylky a obsese všemožnými trubkami již nemají daleko k fekální tematice celé Welshovy hry. Muší proměna má na rozdíl od té kafkovské svého jasného strůjce, který však záhy zjistí, že pro člověka neexistuje možný trest: neb se šikovností všech pábitelských postav si člověk umí najít výhody i ve své metamorfované podobě. Ta radost z možnosti infikovat všechna zvířata! A i to hovno ve finále vlastně nechutná tak špatně... Zoufalý Bůh je již nakročen odejít v zoufalství z místnosti, neb pochopil, že pro člověka neexistuje boží trest. V tu chvíli přichází hospodský s utěrkou v ruce – a má přesnou mušku. Vteřina boží satisfakce trvá věčně.

Kolikrát si připadám být tou mouchou, která na sobě pocítila hebký dotek utěrky. Zpupně se často ptám: "Za co?", ale věřím, že ten nahoře má dobře opodstatněná všechna svá plácnutí. Ve festivalovém shonu se pak všechny drobné obtíže a komplikace stávají pomalu zásadními tresty a člověk se mnohdy nevděčně rozčiluje nad věcmi, které by za běžného chodu přešel mávnutím ruky.

Plácnutí první: Ne každý redaktor dojede ve slíbený čas, dokonce na slíbený špíl či na něj dokonce i napíše recenzi. Ponaučení: Benevolentní přístup nefunguje vždycky.

Plácnutí druhé: Nic nepotěší více, než když máte půl hodiny do uzávěrky, jediný text v mailové schránce a je vám sděleno, že si musíte umět lépe zorganizovat čas. Přání otcem myšlenky. Ponaučení: Nenavštěvovat divadelní klub do půlnoci.

Plácnutí třetí: Máte-li již hotové texty, s velkou pravděpodobností nebudete mít fotky. Obtíže najít žádanou fotku se zvyšují s komplikovaností řetězců složek. Ve dvě ráno se poté slyším ptát se sebe sama: "Kdybych byla fotka Vladimíra Fekara, kde bych byla uložená?" Ponaučení: Při ukládání fotografií vytvářet logické řetězce.

Plácnutí čtvrté: Panák slivovice vpraven do unaveného těla nezvyšuje pouze krevní tlak, ale také peristaltiku střev. Ponaučení: Ode dneška pouze nealko schlaftrunk.

Plácnutí páté: Křeslo není z nejpohodlnějších lehátek. Ponaučení: Darované pohovce na polstrování nekoukej a nehrej si na insomní hrdiny.

22. května 2012

Jakákoli zmínka o nočním životě festivalového zpravodaje zavání stěžováním a skrytou touhou být politován, do kolika hodin že to člověk musel bdít. Leč není tomu tak, proč by si člověk říkal o litování, když se do dané věci pustil sám, dobrovolně, znaje všechny okolnosti a zákonitosti této noční práce? Cílem těchto zmínek je přiblížit "běžnému" divákovi, jak také může někdy vypadat divadelní zákulisí.

Existuje několik jistých arytmetických zákonitostí, které přivozují srdeční arytmii každému redaktorovi (rychlost a frekvence se násobí podle pokročilosti času):
- snažíte se dovolat svému redaktorovi, který má hlasovou schránku
- zkusíte druhého, který je nedostupný
- vytáčíte o půl jedné bezmocně číslo svého grafika, který měl být v práci od půlnoci
- vypočítáváte, kolik by vás přišel taxík, abyste šel svého grafika zkontrolovat osobně do deset kilometrů vzdálených tiskáren
- první ptačí cvrlikání jednou pro vždy zhatí vaše doposud úspěšné nalhávání si "pořád mám čas, je teprve deset" (přestože hodinky ukazují druhou ráno).
- zároveň se přistihujete, jak se ztrátou sebekontroly křičíte: Kde je ten Krakonoš, aby si tu sojku odnesl na rameni?
- ranní rozednívání vás připraví o všechny naděje, že "dnes to prostě musíme zvládnout dřív"

Člověk však zažije mnohé nezapomenutelné historky, které mu vyváží pár dní nevyspání. Například když se pokouší o půl druhé ráno na deset minut usnout, než mu budou poslány další korektury, a za ne zrovna zvukotěsnými dveřmi se projde skupinka zlaté mládeže budoucího českého herectví s kytarou v ruce. Utiší se, vy se zaradujete, načež se následně zastaví přesně naproti prosklených dveří – za nimiž vás již pro svou společenskou únavu nevidí – a rozhodnou se rekapitulovat svůj dosavadní, ne sice až tolik dlouhý, nicméně bohatý život. Když v polospánku slyšíte: "Já mám život tak komplikovaný, ty kokos," uvědomíte si, jak jste vlastně bezstarostní.

Jako největší důkaz docenění vaší práce nejsou zpravodaje v rukou diváků v hledišti Velkého sálu, nýbrž pohled, který se vám naskytne o půl čtvrté ráno před divadelním klubem. Mladé herecké naděje si krátí svou dlouhou ranní chvíli nacvičováním chůze alá africké ženy – s papírovou krabičkou na hlavě zkoušejí, umějí-li jít natolik vzpřímeně, aby krabička nespadla. Velmi zřetelně rozpoznáváte tu krabičku, kterou nechala vyrobit vaše šéfová speciálně pro umístění zpravodajů. Když krabička nedopatřením spadne – společenská únava dělá s rovnováhou přece jen své – zahlédnete pár zpravodajů, nad kterými jste strávili tu předešlou noc. V půli cestu prosvíceného krčku přemýšlíte, jestli porušíte zákaz a půjdete se z pocitu zmaru utopit do kašny, nebo se vrátíte do toho třetího patra na čtvrtou korekturu. Nerada porušuji zákazy – tak nezbývalo, než jít dofinišovat práci až k oné slastné větě: "Můžete jít do tisku."

Po probdělých nocích čeká jedna velká odměna – svítání nad krabičkovými domečky funkcionalistické architektury. Jablko poprvé skutečně září, když se v jeho nápisu odráží ranní rozbřesk. Sporadicky projíždějící auta nezastavují u blikajících oranžových světel, jejich rychlost by ráfku radaru ve většině případů vychýlila nad šedesát. Nahlédnete do zákulisí zásobování vaší oblíbené pekárny, kde byste si běžně za dvě hodiny koupili svačinu při cestě do práce. Dobíháte prázdný trolejbus, aniž tušíte, že za pět minut pojedou další dva vaším směrem, protože se teprve rozjíždějí z depa na své konečné. Připomene vám to instituci ranních rozjezdů v nedalekém štatlu, kde co hodinu svážejí všechny navrátivše se domů rozličné autobusy. V těch se kolem druhé ranní zpravidla mačkáte – zatímco tady zažijete nebývalý luxus – máte celý dlouhý trolejbus jen pro sebe.

Festivalový zpravodaj Tady a teď! ke stažení najdete každý den tady.

21. května 2012

Člověk by se občas rád vyhnul patetismu, ale někdy to prostě nejde. Nebo šlo by, ale někdy člověk prostě nechce – to bude asi přesnější. Inu což, nemůžu být stále tou pragmatickou a racionální zlou redaktorkou, která se vzteká nad patosem a sentimentech v editorialech jiných. Jednou si můžu dovolit nechat se plísnit zase já. Petře, budiž Ti toto povídání věnováno – uvař k němu šálek kávy a čti dále.

Festivalu Setkání-Stretnutie se účastním již roky – a pokaždé v trošku jiné roli. Nedávno jsem naprosto bizarně objevila zpravodaj z roku 2006, ve kterém odpovídám na otázky, proč jsem přijela na festival a co si myslím o českém a slovenském divadle. Navážu-li na svou předešlou úvahu z posledního blogu nad důkazním materiálem fotografií – ano, ta malá fotka u mých odpovědí jest nejprokazatelnějším dokladem, že od té doby již uplynulo šest let. Během těch jsem vystřídala rozličné role a pozice, na kterých jsem se festivalu účastnila: od běžného diváka odpovídajícího  na anketní otázku, přes pozici onoho redaktora, který se ptá jiných, až po post nejvyšší – člověka, který odpovídá za každé písmenko a fotku onoho zpravodaje. Tyto perspektivy také proměňují pohled, kterým se člověk dívá na jednotlivá představení – od bezstarostného koukání na jeviště až po nervózní sledování hodinek, když se večerní produkce protáhne a člověk začíná tušit, že s každou minutou navíc se o desítky minut prodlužuje uzávěrka a následný tisk. Ale i ta trocha adrenalinu k tomu patří.

Přes tyto postové proměny zůstávají jistoty jiné – jistoty setkávání. A ano, zde přichází onen patos. Už si neumím představit zlínský festival bez kolegy Macháčka, který mě nejednou přikrýval v ranních hodinách svým sakem, když jsem usnula na zemi v archivu či na lehátku, z nepochopitelných důvodů umístěném vprostřed chodby na třetím patře. Podobně bez kolegy Sladkowského, který dokáže zachránit ranní korektury ve čtyři ráno a vypadá čerstvě, jako by právě vstal. Vzpomínám i na ty, kteří nebudou přítomni letošnímu setkání, ale stali se jakýmsi jeho pomyslným duchem – například paní Velecká, která přišla na třetí ranní do archivu a dokázala svou energií vzkřísit skomírající redaktory. A nebo Zuzku Perůtkovou, se kterou se půlka noci prokecala, ale stejně se to ve finále všechno nějak stihlo.

Mnohdy také nešlo pouze o ona setkání, ale také místa, na kterých se uskutečnila. Kolikero rán jsme přišli uzavřít noční směnu do klubu, kde teprve dojížděla večerní oslava již poněkud společensky unavených, leč o to po společnosti více toužících, návštěvníků festivalu. Klasickým místem setkávání bylo kafe ve druhém patře, o které se již druhým rokem vede sveřepý boj, který má však jednoho právovetamajícího vítěze. Člověk ráno vkročil do divadla, už u vrátnice ho praštila do nosu (přes všechnu klišoidnost tohoto spojení, ale jiné opravdu použít nejde, neb by nebylo tak přesné) vůně čerstvě uvařené kávy a ta ho po schodech dovedla až do druhého patra. Den mohl začít. V jeho průběhu člověk několikrát seběhl či vyběhl a vždy se těšil na překvapení, koho u těch dvou konvic potká. Myslím, že jsem nikdy nikde nevyslechla tolik nedobrovolně vyslyšených drbů, názorů, postřehů či vzletných výkřiků jako právě u tohoto stolečku. Kouzlem nechtěného zde totiž mnohdy člověk vyslovil něco o vlku, nevěda, že vlk stojí ve frontě za ním, a hned byla Červená ohňová karkulka na střeše.

I letos se těším na všechna setkání, která vyvstanou – ať již ta plánovaná, nebo naopak ta, která vyplynou z příjemného večera, noci či rána. A ať už to budou setkání nad kávou, pivem či vínem, hlavní bude ona vzájemnost, ono povídání a sdílení...

14. května 2012

Pojmenování divadelního měsíčníku Městského divadla Zlín - Tady a teď - nebylo zvoleno až tolik náhodně-nahodile, jak by se mohlo na první oka-mžik zdát. Divadelní umění se totiž od ostatních uměleckých útvarů liší právě svou efemérností krátkou jako jedno mrknutí oka. Ke knize se člověk může vrátit později, hudbu poslechnout znovu, na film se podívat opakovaně. V divadle se vše odvíjí od kolektivní souhry mnoha faktorů, kombinace rozličných uměleckých prvků a spolupráce všech složek. Vše, co se před vámi odehraje na jevišti, se odehraje právě v tu jednu jedinou chvíli a už se nikdy nevrátí.

Přesto si lze i v divadle vypomoci malým šidítkem - zachytit onen moment na fotografii a uchovat ji pro budoucnost. Jedná se o určitou statickou zkratku - zůstává zaznamenána scéna, herecká momentka, světelný efekt. Díky fotografiím dnes například víme, jak vypadaly první inscenace uvedené v MDZ ve čtyřicátých letech. Nacházejí se v jedné z několika desítek složek v divadelním archivu - uložišti celé paměti divadla.

K divadelní minulosti se vrací také výstava Jindřicha Štreita ve foyer divadla - konkrétně k zákulisí a průběhu brněnského festivalu Divadelní svět v loňském roce. Při korzování foyer před začátkem premiéry Orestei jsem si sama připomněla, čeho že jsem se to vlastně loni také účastnila. V jeden moment jsem se koukla do zrcadla. Flashback. Viděla jsem sebe samu, jak oceňuji při standing ovation herce z Brookovy Kouzelné flétny. Skutečně. Visí to tady, černobílé na bílém, jsem tam - tedy byla jsem tam, a teď jsem tady. A tak jsem najednou "visela" na zdech dvou prostor tohoto divadla - jednou v roli diváka, podruhé v roli zaměstnance.

S principem zachycení přítomnosti si mnohdy ve svých inscenacích hrají také samotní režiséři. Teď naposledy například J. A. Pitínský, který v závěru inscenace nechá Athénu vyfotografovat osvobozeného Oresta. Aktualizace jdoucí proti časovému ukotvení hry, však na druhé straně zdůrazňuje právě onu věčně-směrnou platnost. K dokonalému propojení divadelní fikce a reality došlo například na veřejné generálce, kdy se mezi herci na jevišti (nenápadně a v povzdálí) pohyboval fotograf divadla, aby detaily a momentky zachytil v co největším detailu a ze zajímavých pozic. Zachycovaná postava byla sama chycena hledáčkem objektivu.

Takto podobně odjížděly Čechovovy Tři sestry v Gombárově zlínské inscenaci z roku 2002, kdy je těsně před jejich odchodem vyfotografoval Rode - a vytvořil tak památku jejich minulého, nešťastného života před vidinou štěstí v Moskvě. S fotografií jako interpretačním principem hry pracuje Jan Mikulášek v brněnské inscenaci Hamleta. Ve scéně Gonzagova zavraždění, která je součástí "divadla na divadle", Hamlet mačká spoušť fotoaparátu, fotí Claudia zahlazujícího stopy po svém zločinu a zachovává tak usvědčující svědectví. Hamletovo poselství, svědectví o spáchané vině, předává Horatio, jenž v závěru hry symbolicky vyfotí na společné foto mrtvé obyvatele elsinorského sídla.

Fotografie zůstává i v době kamery, záznamů a DVD hlavním důkazem, připomínkou, pamětí divadelní inscenace. Z ní divadelní vědci, podobně jako policisté v kriminálních případech, dokáží rekonstruovat "průběh událostí". Skříně s fotkami jsou ve zlínském archivu plné. Nedojde-li k požáru, i za sto let bude existovat svědectví o tom, co vy vidíte na jevišti právě "tady a teď".

2. května 2012

Za určitou dávku pýchy, arogance a zpupnosti lze označit záměr tvůrců uvést ve zlínském divadle Aischylovu tragédii Oresteia. Už samotný záměr sjednotit tři odlišné překlady jednotlivých částí trilogie, pocházející z rozdílné doby a od různých autorů, se dá nazvat domýšlivostí, možná až šílenstvím (nikoli obyčejným). Stejně tak snaha najít společný tón pro hudební doprovod od tří různých skladatelů. Touha "překročit meze" však na Zlín neseslala trest bohů, nýbrž ono překročení možného vedlo ke vzniku inscenace, pro kterou se zcela výjimečně zlínské jeviště stalo malým.

Antická hybris prostupovala jednotlivými úseky v divadle a v souvislosti s tím v konečné inscenační podobě i jednotlivé divadelní složky:

Téměř kompletní herecký soubor čítající tři desítky plus hostující herci běhal několik týdnů maraton mezi zkušebnou na třetím patře, kostymérnou a maskérnou v prvním patře a jevištěm v přízemí.

Maskérky překonávaly rekordy v množství nalíčených tváří, stahovaly časové rekordy nutné k přelíčení některých herců, kteří v jednotlivých dějstvích vypadali natolik odlišně, že se množství herců v povědomí diváků mnohdy nevědomky rozrůstalo až o desítku.

Parukářky vytvářely nejbizarnější možné paruky, jejichž výška a váha téměř popírala zákony gravitace.

Kostymérky bojovaly kromě jiného se šustivým materiálem honosných červených šatů, které se jejich nositelka Helena Čermáková snažila nadnášet, kde se jen dalo. Během toho se však musela soustředit na chůzi na vysoké platformě (ne o mnoho nižší než neschůdné chůdy v podobě struhadel v inscenaci Blanche a Marie) a kočírování převislého konce šatů, který ovíval diváky sedící v přímé blízkosti lávky.

Snaha zkoordinovat ukrytí portů a zároveň nenarušit estetický vzhled límců se jevila dlouhou dobu marnou.

Na korepeticích se repetitivně bojovalo s výškami, hloubkami a hlavně notami.

Zvukaři se pokoušeli porušit fyzikální akustické zákony a nazvučit sál hlediště a jeviště tak, aby i při pohybu a otáčení herců slyšeli všichni jak v hledišti, tak na jevišti.

Zatímco se mnozí v hledišti dojímali nad vizuálním efektem zapálených olympských ohňů, v zákulisí se nervózně ošívali bezpečnostní technici, připraveni zhatit ohňovou podívanou za účelem záchrany hořícího divadla.

Nad zpupností všech dílčích složek stál nejzpupnějších ze zpupných, J. A. Pitínský, chvílemi svými pokyny, připomínkami a režijním vedením připomínající až samotného Dia – i jeho úkoly se mnohdy jevily podobně nesplnitelnými a neproveditelnými. Dodnes koluje legendární pokyn vyřčený směrem k herci: "Tady vyskoč do vzduchu, chvíli tam zůstaň, a potom dopadni na zem." Kárná Nemesis by jej musela trestat od ráno do večera – avšak po přímluvě Thálie – seslala na pana režiséra pouze krátkodobou nemoc, která tomuto obřímu projektu ubrala téměř dva týdny na počátku zkoušení.

I přesto se podařilo vytvořit rozlehlé – a to doslovně – dílo, u něhož si divák mnohdy připadá jako rozhodčí na umpiru tenisového utkání. Prvně vzhlíží vzhůru k andělům strážným v postranních ložích, kteří jeho zrak obrátí až na samých vrchol hlediště, odkud sbíhají starci, následně usednuvší na kameny na jevišti. První třetina je rodinným střetem probíhajícím mezi jevištěm a vrcholem lávky končící až za přízemím hlediště. Ostré manželské výměny Klytaimnéstry a Agamemnóna se tak odehrávají nad pomyslnou diváckou propastí přihlížejících svědků. S příchodem Erínyí ve druhé třetině se děj více ukotví na vymezeném kruhovém jevišti, zatímco ve třetím se opět pozdvihne do lóžových výšin.

Po celou dobu je to divák, který spolu s radou soudců v závěru uvnitř sebe sama rozhoduje, jaký podíl viny za chování nese jedinec sám, a nakolik jsme v našich činech podřízeni mnohem vyšším-božským silám. A nakolik jsou naše životy jen kumulací dílčích lidských hybris...

16. dubna 2012

"Eh, málo platný je to hubování. Hubuju, peskuju, křičím, hromy svolávám, prosím celé deň a nic naplat," stěžuje si vdovčisko Vávra_Radoslav Šopík panu řediteli Městského divadla Zlín. Škemrá za návrat své Maryšky_Petra Hřebíčková, kterou si vyhandloval s Lízalem_Dušan Sitek. "Dělé co dělé, všecko je naruby," přizpůsobí se valašské mluvě ředitel. "Nejsou termíny, Maryša i Lízal žijí v Pražisku, už to není jak před těmi čtyřmi lety, když Maryša poprvé odmítala podvolit se vůli otce a matky a vzít si Tě, Vávro," trval na svém. "S takovó, jako vy vedete, se nedomluvíme. Víte, co chcu – a dál nemusíme mluvit," odvětil Vávra a jel si pro Maryšku do Prahy sám.

A dovezl ju. Vzpouzela se mu, násilím ji pomáli vlekl, a přece přivlekl. "To je čerchtmanský děvčisko. To sem si nemyslel, že dá tolik práce." Na dva dny, než mu zase utekla zpátky ke Švandovi. Ale na Francka_Josef Koller ani za ty dva roky, kdy ho viděla před jeho odjezdem do Brna naposledy, nezapomněla. "Já ti mám ráda a nezakrévala sem a nezakrévám toho ani Vávrovi a nikomu." Vyčítal jí, že s ním tehdy neodešla: "Živoťs mě zkazila a jiné mně nedáš." Za ty dva roky bez ní zestárl a zmužněl a stalo se z něj pořádné chlapisko. Zato ona zůstala pořád stejně mladou krásnou děvčicou, a přestože "čas uběhne jako pěna – a voda po ní zůstane", jí zůstala stále stejná mladost, síla a vůle.

"Néni ti haňba před lidma? Užs odhodila všechen stud a vážnost k rodičům?" ptala se jí matka Lízalka_Helena Čermáková. Nebyla jí hanba, ani před jediným z dvou tisíc lidí, kteří ji při její trojí snaze přivést matku a otce k rozumu, sledovali. "Nebojíš se lidí, že budó prstem na tebe ukazovat?" Nebála se, přestože někteří si na Petru Hřebíčkovou na ulici skutečně ukazovali, rozpoznali-li v ní Maryšu. "Víš ty, co mluvíš?" I po dvou letech přestávky věděla, stačilo jen několik přečtení textu a oprašovací zkouška.

Horší to bylo s hledáním kulis a kostýmů: "Všecko máme roztahaný, nic nemůžu najít. Takové nepořádek už nepamatuju." Vždyť za tu dobu, kdy se Maryška loučila poprvé, už taky vznikla další spousta interiérů a exteriérů pro nové a nové divadelní postavy. Něco si s sebou Maryša dokonce chtěla vzít do Prahy: "Všecko už měla schystaný, uzlíček svázané a pryč." Jakmile se ale jednou vrátila do starého příbytku, přivykla rychle svému dřívějším podvolení. Sama sebe přesvědčovala: "Dyť přece vidíte, že su šťastná, ani domů jít nechcu, tak se mně tu líbí."

Nakonec ale přece jen zašla k židovi. Ve spolku měli zavříno.
Se slzami v očích při posledním pohledu do toho sedmisetmístného davu diváků se loučila se svou svobodou, nabytou za cenu nejvyššího hříchu. Vávra Petru během potlesku utěšoval: "Dyť si to tak zlý nepředstavuj – to se ti všecko jenom včil tak strašný zdá." Jednou Maryška skutečně musela odejít už opravdu naposledy. "Musí to bét."

2. dubna 2012

Po premiéře inscenace Škola základ života v klubu upoutal mou pozornost známý obličej. Jaroslav Kovanda si záhy přisedl k našemu stolu a přemýšlel podobně usilovně jako já. Po chvíli nevydržel a zeptal se: "Odkud se známe?" "Z výtvarky," hlesla jsem nečekajíc, že si bude po patnácti letech pamatovat mou tvář, potažmo když jsem tehdy teprve nakročila pubertální léta. "Přijďte na mou školu poezie," zazněla pozvánka. Škola – poezie – základ života – poezie základ života?  

Neodolala jsem pozvání na setkání po tolika letech a přišla jsem. Do Dílny 9472, zpola obsazené všespektrálně zastoupeným publikem. Chtějí se něco nového dozvědět? Nebo se pobavit? přemýšlím během úvodního hudebního motivu E. F. Buriana "básníci jsou prostí, srdce žen nestálé". Sahám si do svědomí, snad blízko onoho údajně poběhlého srdce, zda-li měl Nezval ve svém tvrzení pravdu. Nebo ti vedle mě se uculující lidé přišli také proto, že se s Jaroslavem Konvandou znají? Konec konců, jak v této malé topánkové kotlině nenatrefit na jméno výtvarníka a básníka, který mnoho let sbíral Psí víno na poetických vinných pláních? Mám se bát přehnaného didaktismu, nebo mě snad budou vyvolávat k tabuli? Sakra, nestačila jsem si k poetismu, jemuž je věnována dnešní hodina, nic připomenout zalistováním ve školních sešitech.

Netřeba se obávat, tabule tu není – jen promítací plátno, kam Kovandovi přátelé (mimo jiné básník Milan Libiger) promítají ukázky z poezie a dílčích esejů. Neb tato hodina příjemného posezení není suchým mentorováním: ano, čítá výčet tvůrců, jejichž poetická hra s prostými věcmi pojmenovala jeden celý výhradně český básnický směr, zároveň ale obsahuje kontextové komentované ukotvení jejich díla nejen v básnických proudech, ale především ve společenské situaci krátce po druhé světové válce.

Kovandovi občasně sekunduje jeho skutečný žák, nyní v roli žáka, Josef Koller – ať již četbou ukázky či recitací básně. Dokonce i my žáci v publiku se staneme účastníky děje (pociťuji klasickou diváckou úzkost, že budu vtažena do děje a pokazím celý výstup), když dostaneme rozdány útržky slov, ze kterých vytvoříme dadaistickou báseň – stávám se poetou! Když se zase zhasne, nechávám se unášet nikoli na vlnách TSF, leč asociací odvíjejích se od některých Kovandou vyzdvižených spojení slov... "modré barvy halen"... "vytvoření pleti"... "oči zavšivené viděním". Někdy vidíme moc, více než jsme kdy vidět chtěli a oči přesto nejdou zavřít. Nejde nevidět, lze jen mrkat a vyhánět vši z očních důlků.

Po skončení "oficiální" části programu mají někteří z nás "klid zdržet se i déle" v klubu a já jsem pozvána ke stolu, kde kromě zlínských herců, kteří se přišli podívat, sedí i pan Kovanda. Z pohledu rozpoznávám, že opětovně dumá, odkud se my dva známe. Nekazím příběh pravdou, tiše sedím a naslouchám povídání přítomných – od vzpomínek na léta minulá, ta předsametová, až k dumání nad tím, komu budou zasvěcena příští Kolmá nebesa. Výseč literátů počíná Homérem a zdaleka se neuzavírá pouze beatnickou generací, ale zasahuje až do téměř přítomné zlínské reality. Důvodů přijít posedět a poslechnout si vyprávění je povícero: od prostých věcných informací, přes knižní tipy (krátká noticka na mém poznámkovém papíře: půjčit si krásná překladatelská slova Hořejšího pro páně Rictuse), po posezení u vína (nikoli psího). Navíc... počet židlí u stolu není omezen, přisedávat možno dle libosti a sestavovat dadaistické povídání, do něhož může své slovo vložit každý z nás.