Městské divadlo Zlín

Pavel Leicman je charismatický člověk, z něhož bílé vlasy a plnovous, vstřícné vystupování a podmanivý baryton dělají až jakýsi archetyp kouzelného dědečka, přičemž entusiasmus a energie, kterou investuje nejen do své herecké práce (ale je také vedoucím hereckého ateliéru ZSVOŠU*, režíroval ochotnický soubor v Napajedlích atd.), z něj naopak činí mladíka nejen duchem. Sám svou činorodost popsal slovy: Co má člověk dělat mimo zaměstnání... Někdo chodí do hospody, a já mám to štěstí, že můžu učit na vyšší odborné škole.
Pan Leicman neodpovídal na otázky, ale rovnou vyprávěl, a já jsem se rozhodla vám alespoň část tohoto vyprávění zprostředkovat v té podobě, v jaké jsem je slyšela. Tak tedy...
Narodil jsem se na pokraji Vysočiny, na Tišnovsku, v Deblíně. Jsem válečné dítě a to mě samozřejmě hodně poznamenalo, jako ostatně všechny vrstevníky, protože po válce byla bída a když jsem začal vnímat svět, tak už to a ono jsme si nemohli dovolit.
Měl jsem několik strýčků, kterým nadávali do kulaků, a jednoho z nich mi potom komunisti zlikvidovali, bohužel. Odsoudili ho za údajnou sabotáž a velezradu. A právě tento strýček mě bral k sobě na prázdniny. Poprvé jsem tam byl, ještě než jsem šel do školy. Učil jsem se v hospodářství dělat všechnu možnou práci - jezdit s koňmi, rovnat fůry obilí a sena, hrabat, orat a vláčet. Všechno jsem to zvládal rád a líbilo se mi to, a tak mi strýček říkal, že mi dá do začátku hříbě a kousek pole a že budu zemědělec. Maminka ze mě chtěla mít kněze. A já jsem se vymknul a dal jsem se na dráhu komedianta.
Maminka tenkrát, když jsem trval na tom, že budu studovat herectví, napsala panu Voskovi, aby sondovala, jestli se u divadla nezkazím. On jí odepsal, že člověk se může zkazit, ať je v továrně, v úřadu, nebo v divadle, že to záleží jenom na něm. Tatínek do toho v podstatě nemluvil.
A jakže se Pavel Leicman vlastně dostal k herectví, potažmo k myšlence jít studovat na JAMU? Za vší touhou po herectví byly tři základní momenty... Moje maminka, která hrála divadlo ochotnické a když jsem byl kluk, zpívávala si písně z těch líbivých kusů, co dávali za jejího mládí v mém rodišti. Druhý moment byl vliv mého profesora češtiny, univerzitního profesora dr. Volka, který vyučoval na průmyslovce, protože byl tenkrát politicky nespolehlivý. Ten nám přinesl velké hodnoty, co se jazyka týče. A třetí moment byl, když jsem se potom na vojně setkal s jedním hochem, s kterým jsme dělali pásma poezie, vyráběli tablo, veršovali a tak podobně. Spolu jsme se pak přihlásili na JAMU. Zkoušky jsem tedy dělal až po vojně a naštěstí jsem je udělal napoprvé, jinak jsem byl rozhodnutý od toho upustit, protože mě bylo tehdy už třiadvacet let.
Po JAMU jsem odešel do Ostravy, do Divadla Petra Bezruče. Líbilo se mi tam, ale bohužel jsem zůstal jenom rok. V té době jsem totiž měl osmnáctiměsíčního synáčka, který, když jsme se přestěhovali do Ostravy, dostal zánět průdušek a vysoké horečky a když jsme ho odvezli zpátky do Brna, kde se narodil, byl okamžitě zdravý.
Protože se tato situace opakovala, byl Pavel Leicman nucen přemýšlet o změně. Přijel se na mě podívat režisér Svatopluk Skopal a koupil si mě. Bylo to v době, kdy docházelo k tzv. normalizaci, tady se vyměnilo vedení divadla a on mě koupil takříkajíc na vlastní triko. Nikdo jiný mě tady neznal, takže v prvních letech zdejšího angažmá jsem dostával role v podstatě jenom od něho. To ostatní, to byla taková služba divadlu. Trvalo mi to asi pět let, než jsem se tady trošku prosadil, ale pak už se mi tu líbilo.
V roce 1982 jsem odešel do Mahenovy činohry Národního divadla v Brně. Tam jsem měl dost smůlu, protože jsem se pořádně neuchytil, neboť tam byl uměleckým šéfem kolega Roštínský, s kterým jsme se znali ze Zlína, ten mě angažoval a až po roce jsem se dozvěděl, že to bylo navzdory názoru umělecké rady v Mahenově činohře. Ověřoval si tak svoji momentální moc a já jsem to odskákal. V té době jsem ale začal dělat v rozhlase, což je kouzelná práce. Chvilku jsem byl expertem na poezii, chvilku jsem byl expertem na dramatickou četbu, chvilku zase na dramatická díla a opravdu ve všem se mi dařilo. Asi po deseti letech jsem z divadla odešel a stal jsem se na rok hlasatelem v Českém rozhlase Brno. Potom jsem se vrátil sem, do Zlína. A vrátil jsem se sem rád a myslím, že docela úspěšně.
Pavel Leicman si vede, jak sám říká, "rolník", tedy seznam rolí, které kdy ztvárnil (za éru působení v MDZ jich bylo již 128!). Při listování v "rolníku" vzpomněl nejeden zajímavý charakter, který mu uvízl v paměti z toho či onoho důvodu...
V prvním období bylo největším zlomovým okamžikem to, že jsem zaskakoval ve Strakonickém dudákovi roli Švandy a že se mi to docela povedlo. Získal jsem tím trošku sebevědomí.
Zajímavou rolí byla taky role Tartuffa, titulní role Moliérovy hry. Tehdy si režisér Alois Hajda vymyslel, že Tartuffe není církevní, ale civilní postava – "fízl" nasazený do rodiny. A jak se ukázalo, bylo to v podstatě nehratelné. Proto na tu roli vzpomínám, že to byl souboj, který nebylo možné vyhrát.
V Brně stojí za řeč jedna figura v první sezóně. Bylo to ve hře Třetí patetická Nikolaje Pogodina. Tato hra byla o Leninovi a byla tak schematická, že absolutně nezabrala u diváků. Ale já jsem tam shodou okolností vytvořil snad do té doby svou suverénně nejlepší roli. Hrál jsem tam jakéhosi pomateného malíře a zároveň kontrarevolucionáře, to bylo téma velice nosné. Absurdní bylo, že jsme to hráli všeho všudy šestkrát, z toho jednou pro papaláše z krajského výboru strany, kteří houfně odcházeli v pauze a ani nikdo z vedení divadla se na to nepřišel podívat. Takže tento můj soukromý úspěch vyvanul do ztracena.
V Brně jsem také spolupracoval nějaký čas s operetou a díky tomu na ni nemám takový povýšenecký pohled jako mnozí kolegové činoherci, protože jsem si uvědomil, co to obnáší za dřinu. Herci musí umět zpívat, musí se samozřejmě naučit text, musí hrát situace na jevišti a musí taky umět třeba tančit. A to všechno, když mají nacvičit, dá spoustu a spoustu práce.
V roce 1993 jsem nastoupil zpět do MDZ. Protože jsem tehdy nebyl příliš zaměstnán, vyhledal jsem si hru Donalda Churchilla Natěrač a nastudoval jsem ji s Janou Tomečkovou a Zdenou Kružíkovou. Je to známá komedie, se kterou jsme odehráli přes padesát repríz v Divadélku v klubu.
Karel Semerád mě před necelými deseti lety obsadil do pohádky Popelka, kterou pojal netradičně. Hrál jsem tam postavu Viléma Myšáka, který byl hybatelem děje a navzdory svému věku jsem tam běhal jako čtrnáctiletý kluk. Hrálo se to asi dvě sezóny a když už člověk pomalu stárne a má předstírat, že to pořád je ještě v pořádku, je to strašná dřina.
V Shakespearově Hamletovi jsem hrál Polonia. Shakespearovy texty mě velmi zajímají. Protože jsem přednášel teorii verše na ZSVOŠU, myslím si, že mám docela pojem o tom, jak se blankvers má říkat. Když člověk dodržuje některé zásady přednesu, dochází k zajímavým intonacím, k zajímavému kladení důrazů a tím vzniká zajímavý rytmus řeči a to mě na tom hrozně baví. Dokonce při tomto zpracování napadají člověka i podtexty, které by ve hře na první pohled nehledal.
Teď "dědečkuju" v Našich furiantech, kde mám monolog na závěr první poloviny a cítím nejen to, že diváci jsou velmi pozorní, a zdá se mi, že je to zajímá, ale cítím i kolegy vzadu, kteří jako by šli se mnou, reagují. Cítím to a je to velmi příjemné.

(* Zlínská soukromá vyšší odborná škola umění)

Eva Kuchařová