Městské divadlo Zlín

• František I.: Aleš Petráš
• František II.: Luděk Randár
• František III.: Stanislav Valla j.h.
• Otec: Luděk Randár
• Dědeček: Stanislav Valla j.h.
• Terina: Michaela Doleželová
• Tonka: Hana Briešťanská
• Viktor: Radovan Král
• Měsíc: Petr Vaněk j.h.

• inspice
• Petr Lukáš

režie, libreto: Jakub Nvota
dramaturgie, libreto: Vladimír Fekar
dramaturgická spolupráce: Jana Kafková j.h.
scéna a kostýmy: Szillard Boráros
hudba: Andrej Kalinka
inspice: Petr Lukáš
nápověda: Šárka Machová

Osoby.

Terina. Víme, že je jí patnáct.

Nevíme, kolik má Terina rukou a kolik úst, je nevypodobitelná a pro Františka je všechno, co dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb do něj nanosilo.

Tonka. Prsatá Tonka, jíž ze zaprášených nohou a snědých lýtek vytryskla andělsky bílá stehna.

Viktor. Nikdy nesundá čepici z hlavy, štítek je dlouhý, aby se neopovážilo slunce vykousnout stíny z jeho divoké tváře.

František. Je k zbláznění živý. Stále jen obletuje vlastní srdce.

Tatínek, který tenkrát netušil, že dává Františkovi dar nad jeho síly.

A dědeček,napřesrok osmdesát, který musí domů, domů...

Té noci, té osudové noci prvně v životě nese František břímě lásky a smrti současně. Sedí v okně a bdí. Musí bdít.

A zlověstná luna noci nad nimi všemi...

Křehký příběh prvních lásek a setkání s tajemstvím života a smrti začíná!

Je vlahá letní noc, je v ní všechno, co navěky zastavuje srdce, všechno, čím člověk vydechne jakoby poprvé, je to noc všech nocí, prvně v žití v ní František ponese strašné břímě lásky a smrti současně, a sladko je mu nésti je, navždycky třeba. 

Živote, postůj v milencích,

když v sobě došli tiché slávy,

než na tělech jim zpopelaví

ruce jak růže ve věncích,

než jim krev boky rozechvělé

jak světlé břehy podemele!

(František Hrubín)

Hodina zamilovaných

Navíjela sis na prst ostřici,

tam na prst, kde jsi zlatý kroužek snila.

Já hovořil jsem ještě se sluncem

a tys už bledla v lunu.

Tak náhle za zády nám zašuměla.

I položilas hlavu ze stínu

do listí jejího.

Za vlasem vlas ti od ní chytal.

Jen pro ni se ti žhavá žahavka,

žárlivost země, v trávě skrytá,

pupencem palčivým

přisála prudce k lýtku.

Vykřiklas

a polekaná luna odskočila.

Země se položila mezi vás.

A pomalu se obracela na bok,

až – až nás oba zalehla

trávou a listím. Poztrácených

jako my oné noci bylo

tisíce. Ticho velké ticho rybí

pod šupinkami šepotu tam plulo

s němými ústy měsíce.

A zdálo se nám, že se srdcem

už dotýkáme svého dna.

Zatím však se v nás otvírala

nová hlubina.

(ze sbírky Nesmírný krásný život)